Modrotisk - první pokusy

Nejlepší návod jsem našla tady. Chemikálie jsem nejprve sháněla v krystalickém stavu, to bylo obtížné. Nakonec jsem je na radu jedné dobré duše našla, ale v celkem velkém množství. Koupili vy byste si domů jen tak kilogram kyanoželezitanu draselného? Takže jsem nakonec sáhla po připravených roztocích odtud. Není to žádná láce, po vyzkoušení a vylepšení techniky si koupím to kilo na domácí ředění.

Pak jsem musela přemýšlet, kde v našem jinak báječně světlém bytě najdu tmu, a nejen krátkodobou tmu na zpracování, ale hlavně dlouhodobou tmu na sušení. V koupelně, radili mnozí, netuše, že máme v koupelně střešní okno a je to vlastně naše nejsvětlejší místnost.... Nu, přistoupila jsem k výrobě přenosné temné sušárny. Z velké krabice od vína, šroubovákem díry do ní, provléknout prádelní šňůru, připravit kolíčky, oblepit páskou všude tam, kde by mohlo jen trochu prosvítat.

Nakonec jednou v noci, při sporém osvětlení, míchání chemikálií. Roztok A + roztok B, vymáchat v tom plátýnka, vyždímat ať šetříme, a pověsit na sušení do krabice. Na čtvrté plátno vyšel jen zbyteček tekutiny, prakticky jsem jím vytřela kelímek, ve kterém jsem barvila. Ale řekla jsem si, proč ne, zkusíme to a uvidíme. Zalepit krabici, ještě pro jistotu zkontrolovat utěsnění všech škvír, a na chodbu s ní, a pro jistotu ještě pod deku.

Asi po 24 hodinách jsem provedla (opět v šeru) kontrolu schnutí látek. Vše se už zdálo suché, ale druhý den jsem měla hodně pochůzek a mělo být zamračeno, tak jsem čekala ještě jeden den.

Další noc už jsem ale ve skoro-tmě připevnila látky i s negativy vytištenými na folie do klipových rámů a takto připravené opět šoupla do krabice. Další den, kolem poledního, hurá s rámečky na sluníčko. Sem tam jsem bleskla fotku procesu, a hlavně se strachovala, co z toho bude. Protože nejdřív byla látka ohavně žlutozelená, a postupně měnila barvu v ohavně šedivou. Asi po hodině byla tak šedivá, že jsem si řekla - dost!

A nastalo velké máchání. V tekoucí studené vodě, dokud netekla čirá voda. A pak ještě na chvilinku do kýble s vodou s trochou peroxidu vodíku. Výsledek předčil, vzhledem ke všemu tomu strachování v průběhu, očekávání. Ale příště to zvládnu určitě ještě líp! Poznámky o době osvitu, a fotografickou dokumentaci na to mám bohatou.

No a než se s vámi rozloučím, přidám ještě odkaz na článek, který mi doporučila na přečtení jiná dobrá duše. Zdá se, že když to nebudu pít, vdechovat a vtírat si to do očí, mělo by být vše v pořádku.